Menu
CZE
Infolinka +420 222 999 000 / +421 910 322 443
Josef - 24. 5. 2019

Josef

Josef

Josef Vlček: „Musíte se rozhodnout, jestli chcete bojovat a jít životem dál“.

Josef Vlček se léčí na Hodgkinův lymfom. Zajímavostí je, že tuto nemoc prodělal i jeho bratr, ačkoliv není dědičná. Jako celoživotní kuřák s náročným povoláním každé ráno kašlal. Najednou pocity při kašlání přestal poznávat, cítil, že na plicích není něco v pořádku. Preventivně si došel na rentgen plic, kde se následně zjistilo, že má na hrudníku ložiska. A začala léčba...

Jmenuji se Josef Vlček, přijel sem z Veselí nad Lužnicí, jsem ročník 1972 a jsem zhruba rok a půl v remisi.

Jak jste se cítil, když jste se od lékaře dozvěděl svoji diagnózu?

Já jsem velice pragmatický člověk, racionálně uvažující. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem narazil na vynikající odborníky a nechal si vysvětlit, co je to za nemoc a jak jsem ji mohl dostat. Že je to nemoc, která napadá krev, lymfatický systém a že se neví, proč vzniká. Také mi řekila průběh, že mě s největší pravděpodobností čeká chemoterapie, ozařování a dodatečná léčba. Přiznám se, že jsem věděl, co mne čeká, protože mi maminka zemřela na rakovinu. Větší problém byl připravit na to rodinu.

Jak to vzala rodina, jak to vnímala?

Vysvětlil jsem jim, co mne čeká i co čeká je… Pro rodinu je celá situace velmi psychicky náročná. Můj dospělý syn se naštěstí rozhodl, že firmu přebere a že se tomu bude věnovat, takže přebral veškeré mé úkoly. To byla velká opora. Ale byly i chvilky, kdy to bylo velice složité. Jsem člověk, který naštěstí neměl finanční problém, ale ten nárok na psychiku, na čas, na všechno!

Jaké jste měl pocity?

Jaké můžete mít pocity, když vám někdo řekne, máte rakovinu. Čekáte. A musíte se rozhodnout, jestli chcete bojovat a jít s tím životem dál, projít celou tu cestu, anebo to vzdát. Pokud to vzdáte, tak přežijete rok, rok a půl. Nebo se rozhodnete, že budete bojovat a pak máte šanci si život o 10-15 let prodloužit.

Jak jste se o Protonovém centru dozvěděl, co jste musel absolvovat?

Při léčbě této diagnózy projdete chemoterapií. U mne byl následek chemoterapie převážně v hrudníku, v oblasti srdce, krku, jícnu a žaludku. Ačkoliv se podařilo asi z 80 % zastavit nádorové bujení, i přesto mi zůstalo mnoho ložisek. Celkem přes 40 a jen kolem srdce jich bylo kolem patnácti. Proto je dobré podstoupit ozařování, aby se rakovina spálila. Já jsem konzultoval protonovou i fotonovou léčbu a udělali mi analýzu následného poškození. Vždycky po ozařování dojde k poškození některých orgánů. U mě bylo podstatné srdce a plíce, ostatní orgány se totiž obnovují. Běžné ozařování by mi srdce poškodilo zhruba na 58 %, což z vás udělá invalidního důchodce. Člověka, který se do roka rozčílí a dostane infarkt, který ho zabije. Anebo jsem mohl zvolit protonovou léčbu, kdy ozařování je daleko šetrnější, je zamířeno daleko víc do těch rakovinotvorných buněk i nádorů a poškození srdce by bylo mezi 12 až 16 %.

Kdo vám protonovou léčbu doporučil?

Protonovou léčbu mi doporučila ošetřující lékařka, která mě spojila s MUDr. Dědečkovou. Ta shodou okolností spolupracuje právě s Protonovým centrem. A protože jsem člověk, který chce veškerou léčbu, tak jsem osobně zažádal o konzultaci. Volal jsem, zda by mne paní doktorka nekonzultovala, jestli by mi neřekla možnosti léčby protonem. Samozřejmě mi na 99 % vyšlo, že léčba v PTC bude přesnější a úspěšnější. Aby byla léčba úspěšná, musíte do šesti týdnů po ukončení chemoterapie postoupit na ozařování.

Kolik uplynulo času od diagnostikování vaší nemoci až po léčbu v Protonovém centru? Trvalo to zhruba rok. Měl jsem diagnostikovanou léčbu a přiznám se, že jsem samozřejmě oslovil svého obvodního lékaře. Mám velmi dobrou obvodní lékařku, proto jsem ji požádal, aby mi dala doporučení. Volal jsem do onkologického centra, kde mi také poradili a první operaci jsem měl zhruba do měsíce. Pan profesor řekl, že výsledky si posichruje, takže mě během roku operoval dvakrát. Samozřejmě léčba pokračuje i nadále. Jsem ve spojení s PTC, kam chodím jednou za rok na prohlídky, i s hematologií, kam chodím každý půlrok.

Jak jste se cítil během protonové léčby?

Co se týká protonové léčby, tak musím říct, že PTC mne velice překvapilo profesionalitou lékařů, komunikací s mojí hematoložkou i s mojí obvodní lékařkou. Přiznám se, že před nástupem na léčbu jsem byl hodně psychicky zatížen. Byl jsem víc unavený a občas nerudný, ale všichni to brali velice s nadhledem. Musím říct, že se mnou měli až obrovskou trpělivost. Takže já jsem byl velice spokojený, a proto jsem byl rád, že mohu pomoci něco o Protonovém centru veřejnosti říct. Myslím si, že je to velice záslužná činnost, pomáhá to spoustě lidem a pacienti by měli pochopit, že na tuto léčbu mají nárok. Měli by se za svoji léčbu i poprat, když to bude nutné.

Já měl spálenou ústní dutinu. Představte si, že nemůžete pít, nemůžete pořádně mluvit a máte shnilý jazyk. Zjistil jsem, že je na to dobrá šalvěj přeslenitá a že se z ní dělají bonbóny, které čistí ústní dutinu a afty se po nich zatahují. Také jsem dostal cukrovku, zvýšil se mi cukr a i to se dalo řešit. Něco si sice musíte odpustit, ale hlavně se nebojte a jděte dál.

Je něco, co byste odkázal, nebo je možnost někomu poděkovat?

Já se přiznám, že si hodně špatně pamatuji jména. Ale s MUDr. Dědečkovou jsem stále v kontaktu, píšeme si maily a myslím si, že je to velký odborník. Osobně jí děkuji, a pokud bude cokoliv potřebovat ode mě, tak jí budu velice nápomocný a rád se s ní spojím. Velice rád pomůžu i své hematoložce. Obecně bych chtěl poděkovat celému personálu, protože to není o jednom člověku, je to o týmu a tým má Protonové centrum skvělý. Musíte brát v potaz to, že pacienti, kteří přijdou do PTC, jsou z 90 % velmi složité případy. Tito lidé mají nabouranou psychiku a psychika je až 80 % úspěchu léčby. V PTC je naštěstí kolektiv, který se snaží podpořit celou psychickou zátěž. Pacienti se cítí v takovém prostředí příjemně. Tam berou pacienta jako pacienta, ne jako kus.

Existuje krásné české přísloví: Pokud se ráno probudím a něco mě nebolí, tak jsem mrtvý. Je to jen o tom se nedat a jít dál. Rakovina je nemoc, která postihuje každého třetího člověka. Takže určitě všichni máte v rodině někoho, kdo přišel do styku s rakovinou. Stačí jen mu dát informace. Je totiž úžasné, co nyní zažívám s onkologickými pacienty, za kterými dojíždím soukromě. Říkám jim, jak to je, že tohle je bude bolet, ale že to není tak hrozné. A hledáme i alternativy. Například lékař doporučí cucat tohle, ale já jim řeknu, že existují třeba i takovéhle bonbóny, které nepoškodí nic jiného, jen je chvíli protivno v puse, ale nepálí to. Mluvil jsem s 19letým klukem, který měl nějaký léčitelný typ leukémie, ale byl hodně špatný psychicky. Nabídl jsem mu, když se nebude cítit, aby mi zavolal. To také několikrát v noci udělal a já jsem mu vždycky vynadal. Byl jsem na něj hodně hrubý a jeho tatínek mi řekl, že on na něj nikdy tak hrubý nebyl. Vysvětlil jsem mu, že jeho syn chodí na fotbal a je zvyklý, že na něj trenéři občas zvednou hlas. Pak jsem se spojil s jeho trenérem a řekl jsem mu, aby na něj občas zařval. A toho kluka to během 14 dní nastartovalo jinam, on totiž nepotřeboval soucit. Při téhle nemoci lidi potřebují podporu jinak. Říkejte jim: nebuď líný, jdi si vzít prášky, zvedni se a běž tam. Pil jsi? Tak nebuď líný, zvedni se a dojdi si pro vodu. Ne mu vodu donést. Vem psa a jdi na procházku. Naštěstí máme mobilní telefony a počítače a můžeme komunikovat s lidmi, s venkem.

To poslední, co pacient potřebuje, je soucit. On potřebuje podporu a psychické nakopnutí, jinak se ještě víc uzavře do sebe. Musíte to hnát a tlačit ho před sebou a nutit ho. Na mě byla manželka občas i protivná, protože jsem dostával růstové injekce. Představte si, že vám někdo nalije žhavé olovo do kosti, a ta kost při tom začne růst, takže máte pocit, že budete chodit po stropě. Pálí vás opravdu všechny kosti v těle. Ale to nastartuje tvorbu nových červených krvinek v těle, nic jiného prostě neexistuje. Já jsem prošel spoustu bolestí, ale na tohle, když si vzpomenu, tak ještě teď mne mrazí. Víte, že určitě budete chodit i vzduchem, ale nesmíte si na to vzít prášek proti bolesti, protože ten ruší funkci injekcí. Nemůžete si vzít vůbec žádná analgetika, takž vám zbývá jen jediné – říct si to v hlavě.

Z toho důvodu jsem se zamiloval do čtyřkolky. Při těch největších bolestech jsem se sebral a sedl na čtyřkolku. Sice jsem jel jenom po vsi. A tím, že jsem musel dělat něco jiného, musel se mozek přepnout a bolest byla menší. Každý máme jiný práh bolesti. Pro mě je největší bolest zubař. Ne to křeslo, ale on. Já se ho bojím, ale dá se to překonat. Je to jenom v hlavě. Jsou pacienti, kteří budou meditovat, budou cvičit, půjdou si zaplavat, budou si číst. Mně pomáhalo to přehlušit. Čtyřkolka je hlučná, třese se to, dává vám to nárazy do těla, na chviličku se ta bolest zvětší, ale tím, že děláte něco jiného, ji překonáte. Musíte být aktivní i vůči bolesti, a ne jí podléhat.

Bál jste se?

Bál. A kdo řekne, že se nebál, tak lže.

Bojíte se budoucnosti?

Ne, protože si myslím, že jsem podstoupil velice náročnou věc. Moje rodina to podstoupila se mnou a výrazně ji to posílilo. Musím se přiznat, že jsem hodně přehodnotil svůj život. Jako majitel firmy jsem běžně pracoval 16 až 18 hodin denně. Pochopil jsem, že takhle život nefunguje a že žiju úplně jinak. I za to musím poděkovat svojí rodině, že mne v tom podporuje. A já v tom podporuji všechny pacienty, aby pochopili, že život je jenom jeden a že je třeba si ho trošku užít.

Jak žijete dnes?

Cítím se lépe. Začal jsem žít aktivně, vrátil jsem se ke koníčkům, které jsem měl v mládí. Přiznám se, že jsem byl v mládí motorkář, jezdil jsem hodně. Ale na motorku si už nikdy nesednu, protože to po nemoci nejde kvůli nohám. Místo toho jsem propadl čtyřkolce, tu mám jako relax a k tomu mám pohyb, který by jinak už nebyl možný. Dostanu se do lesa, k vodě nebo na místa, kam nedojdu. Díky tomu, že mám víc volného času, můžu i víc odpočívat a nemám takovou stresovou zátěž. Nebo si ji alespoň nepřipouštím.

Kdy se podařilo překonat, nebo nahradit požitek z kouření?

Já se přiznám, že jsem kouřit nepřestal. Všem pacientům řeknu na rovinu, že je špatně, když nepřestanou. S panem profesorem jsme to řešili. Byl jsem hodně silný kuřák, takže najednou přestat by byl další psychický nápor. Radím spíš zkusit to omezit, anebo najít alternativu. Dneska jsou například elektronické cigarety, ale občas si dám i tu cigaretu. Nicméně omezil jsem to opravdu hodně, na třetinu, možná ještě méně. Sobecky řeknu, že je to požitek. Když už mi zakázali úplně všechno, tak jsem si něco musel nechat. Rád si dám skleničku dobré whisky nebo cigaretu. Sice se to snažím omezit, ale nebudu říkat něco, co není pravda. Takže po našem rozhovoru si vezmu kávu a cigaretu.

Zpět
Více informací o o souborech cookies naleznete zde