Menu
CZE
Infolinka +420 222 999 000 / +421 910 322 443
Jiří - 24. 5. 2019

Jiří

Jiří

Jiří Roubínek: „Ještě nemám po sezóně.“

Když měl za sebou třetí biopsii prostaty, bylo to potvrzeno. Vzorky jsou pozitivní. Sice jen pět procent z nich, ale i přesto byl pro lékaře okamžitě budoucím adeptem operace. Prý se nemá ničeho bát, za měsíc bude laparoskopická operace a vše bude v pořádku. Dost optimistická předpověď. Naštěstí se ale pan Roubínek nespokojil s takovým chlácholením, protože od kamaráda věděl, že po operaci pro něj prakticky jeho život jako chlapa končí. A s tím se nehodlal smířit. Proto začal hledat jiné možnosti sám. Jmenuji se Jiří Roubínek, je mi 69 let a přijel jsem z Hradce Králové. V roce 2013 mi diagnostikovali rakovinu prostaty. Nyní jsem po ozařování šest let.

Jak jste se cítil?

Když jsem se to dozvěděl, samozřejmě, že to bylo na nervy. Těžce jsem to snášel, protože jsem kolem sebe viděl smutné příběhy pánů, kteří za sebou operace měli. Vzdálený příbuzný měl po operaci rakoviny prostaty problémy s pomočováním. Tři měsíce se zdržoval stranou a nechodil do společnosti. Mezitím jsem se začal dozvídat první zprávy, které pronikaly o Protonovém centru. Sehnal jsem si telefonní číslo, objednal se a poslal všechny nálezy i lékařskou dokumentaci. Na konzultaci mi na rovinu řekli, jak to bude probíhat. Měl jsem 14 dní na rozmyšlenou, proto jsem navštívil ještě urologickou kliniku v Praze, kde si zástupce přednosty nechal vysvětlit, co mi řekli v Hradci Králové, a pak mi nalil čistého vína a začal jmenovat: 90% impotence, stejné procento inkontinence a počítejte s tím, že celý váš život bude naprosto jiný. Zkušenosti s Protonovým centrem sice neměl, ale mluvil spíš neutrálně. I přesto však informace, které jsem o PTC dostal, rozhodly. V 63 letech jít na operaci a skončit jako pomočující se chlap, to bych nemohl. Nebylo proč váhat.

Vypadalo to nejdřív, že by mi stačilo jen pět dávek, ale po CT a MR zjistili, že nádor je umístěn na takovém místě, že bude nutných dávek 21. Předtím jsem ještě absolvoval hormonální léčbu, kterou jsem ale moc dobře nesnášel. Potom jsem šel na tři zlatá zrna, (kvůli přesnosti ozařování se zavedou do prostaty) Od ledna do února 2013 jsem absolvoval všech 21 dávek. Neříkám, že to bylo bez problémů. První dva týdny byly dobré, ale po 14 dnech jsem začal mít problémy s vyprazdňováním a velké bolesti. Pan primář mi ale vysvětlil, že ačkoliv je protonový paprsek úzký, aby nezasáhl zdravé orgány, i přesto se může stát, že se z části zasáhne i střevo. A to byl právě můj případ. Tak jsem mu věřil a ukázalo se, že to bylo dobře. 14 dní po poslední dávce začala bolest ustupovat a do měsíce jsem byl v pořádku. Dá se říct, že do dvou měsíců jsem byl zase chlap, jak jen má být. Od té doby nepozoruji žádné obtíže. Zlepšila se mi vitalita, navíc se cítím lépe jak fyzicky, tak i psychicky.

Co byste řekl, abyste přesvědčil lidi o léčbě v PTC?

Nejdřív by si měli sehnat informace. Já jsem viděl články v novinách, v té době ne právě pozitivní kampaň v televizi i články v Mladé frontě. Pak mi pomohla knížka Protonoví bojovníci, kterou jsem půjčoval každému, kdo měl zájem. Hlavně se nesmiřte s tím, co vám řeknou doktoři. Pozoroval jsem totiž až nechuť se se mnou o protonu bavit. Myslím si dokonce, že to bylo cílené. Kdybyste totiž viděli, jakým tónem se se mnou bavili, pochopili byste.

Vidím to i zpětně, když jezdím po půl roce na kontrolu do PTC a sedí tam pacient, který nás zaslechne. Samozřejmě, že se o tom začneme bavit a já mu svůj příběh vyprávím. Je vidět, že hodně lidí už informace má, že si najdou dva nebo tři pacienty po operaci nebo fotonovém ozářeni a vidí výsledky - jeden už tady není, druhý má znovu problémy, třetímu se nemoc znova začíná vracet… Myslím si, že teď konečně se informace začínají mezi lidi dostávat. Informovanost lidem chybí. To, jakou léčbu jsem zvolil já, se rozkřiklo hned. Dostával jsem různé dotazy kolem protonové léčby, ale nic jsem nezatajoval. Volal mi například pán z Plzně, což byl pokaždé telefonát tak na půl hodiny, ale nakonec řekl, že jsem měl pravdu. Jsou však i případy, kdy mi lidé nevěřili. Například kolega z mariáše, docela bohatý pán, který měl ženy stále rád. Šel na konvenční ozařování, ale bohužel to nedopadlo dobře. Slýchávám také od lidí, že jim lékaři slíbili, že když půjdou na normální léčbu, že jim budou proplácet jízdné. Tak jsem jen zalapal po dechu… Nebo kolega z Prahy se pochlubil, že mu doktorka řekla, že už to umí operovat také, že se zlepšili, tak aby šel k ní. Tak teď má půl roku po operaci, má chemoterapii a vrátilo se mu to. Nechápu lidi, kteří váhají.

Jak se cítíte?

Cítím se dobře. Už léta říkám, že se cítím tak dobře, že mám pořád sílu na to, na co mám chuť. Že jsem jako chlap ještě neskončil. Je mi 69 a nemám „po sezóně“.

A nemáte strach z budoucnosti?

To mám, ale čísla hovoří za vše. Před léčbou jsem měl PSA 10, poslední výsledky mám 0,425.

Jak vás to změnilo?

Člověk si života víc váží, víc o všem přemýšlí.

Co byste vzkázal Protonovému centru?

Těžko se hledají slova. Takové to obyčejné děkuji, to je normální. Říct jen děkuji a strašně si toho vážím? Jsem rád, že jsme s lidmi z PTC dnes už víc než přátelé. Moc si toho vážím, a proto jsem se rozhodl jim nezištně pomoct s kampaní. Mám radost, že dnes PTC má smlouvu se všemi pojišťovnami.

Co byste řekl široké veřejnosti?

Je to obrovský pokrok. Jsem rád, že už je tolik úspěšně vyléčených pacientů! Když jsem byl naposledy na slavnostech v PTC, tak říkali, že mají téměř 4 000 odléčených pacientů. Říkali také, jak shání pracovníky, protože o léčbu protonem je obrovský zájem a že budou stavět i v zahraničí. Klobouk dolů, jsem rád.

Paní Roubínková: „Manžel měl po léčbě ještě víc energie!“

A jak to vzala rodina?

Měla jsem strach. Já jsem už předtím prodělala onkologické onemocnění, ale na rozdíl od manžela jsem měla dobrou zkušenost s českým zdravotnictvím. Nedám na něj dopustit, myslím si, že máme opravdu dobrý systém a doufala jsem, že můj muž dopadne stejně. S prostatou má ale zkušenost mnohem horší. Sklíčení jsme byli všichni, celá rodina. Ale manžel byl neuvěřitelný. I přesto, že zhubnul, i přesto pořád pracoval a odmítal se tomu poddat. Musím zhodnotit, že na protonové terapii je úžasný fakt, že člověk je na tom po léčbě stejně jako před onemocněním.

Takže můžete protonovou léčbu doporučit?

Ano, určitě. Zdá se mi, že manžel měl po léčbě snad ještě víc energie, což pak také vyžadoval i po rodině. Ale to je samozřejmě dobře.

A co pro vás bylo nejtěžší?

Nejtěžší byla představa, že on se nesmíří s tím, že „má po sezoně“ a že už ten jeho život bude prostě neplnohodnotný. Že se ztratí jeho optimismus, smysl pro humor i dobrá nálada. To všechno k němu totiž patří a já jsem se bála, že to bude nenávratně pryč. Ale není. Myslíte si, že to přineslo i něco pozitivního?

Ano, když se překoná něco takového, tak to vždycky posílí rodinu. Víc si vážíme všeho, jsme rádi spolu a on je šťastný, že existuje. Je to taková jistota. Víte, když jsme viděli děti bez vlasů, jak je z Motola vozí do PTC, kde konečně měly naději, tak to bylo hodně silné. Také máme děti a vnoučata, tak proto nás ten pohled hodně posiloval…

Máte nějaký vzkaz?

Jsem ráda, že Protonové centrum existuje. Dává mi to jakousi jistotu, že i naše děti a vnoučata mají velkou naději, když je něco takového potká. Jsme rádi, že Protonové centrum existuje a že dává naději všem pacientům.

Zpět
Více informací o o souborech cookies naleznete zde