Menu
CZE
Infolinka +420 222 999 000
Inka - 15. 9. 2018

Řekli mi, že je pozdě

Řekli mi, že je pozdě

Řekli mi, že je pozdě. Že mám v hlavě velké nádory, které už nepůjde vyoperovat. Proto je i zbytečné pokoušet se vyndat aspoň kousek na biopsii a zjistit, co jsou vlastně zač. Rostly už pět let, ale nikdo je na snímkách magnetické rezonance, které jsem každý rok pravidelně nosila ke kontrole, neviděl.

Připadala jsem si, jako když mě odepsali. Už jsem nikoho nezajímala. Ale já jsem se chtěla léčit! V nemocnici Na Homolce mi řekli, že mé nádory v hlavě jsou veliké jako pomeranč a jeden malý je tak blízko mozkového kmene, že mě ohrožuje na životě. Ale operaci mi nenabídli. Nejdřív že se musím domluvit s lékaři v nemocnici na ORL, kde mi ale vzorky na biopsii odmítli odebrat. Zkusila jsem zajít na Gama nůž, jestli by nešly ozářit. „Proč jste přišla takhle pozdě?“, ptal se mě lékař. „Mám strach, o nádorech v hlavě jsem se dozvěděla až teď“, breptala jsem úzkostlivě. „Máte smůlu. Tady strach neléčíme!“, řekl ironicky a zaklapl desky s mojí dokumentací. „Tady ozařujeme nádory jen do 3,5 cm. Ty vaše jsou už moc velké!“ a vyprovodil mě ke dveřím. Pak ještě prohodil: „Vždyť si ještě chvíli na tom jevišti tancujte a zpívejte!“ Zaklapl dveře. Seděla jsem na schodech a brečela. Nad vlastní bezmocností, nad strachem, co bude s mými dětmi, nad úzkostí, jak dlouho tady budu moci zůstat…

Mísila se ve mně lítost, strach a současně vztek! Nevzdala jsem to! Opustila jsem Prahu a rozjela se do brněnské nemocnice. Tam mi vzorky bez problémů odebrali. Nosem! Zjistili, že reagují na ozáření. Jenže já už jsem v dětství jednou ozářená byla. Ve 13 letech do mě pustili obrovské množství Gama záření Kobaltovou bombou, aby zlikvidovali nádůrek za okem. Důsledkem toho mi po letech v hlavě vyrostly obří nádory. Dnes už se prý o těchto následcích Gama záření ví. Tehdy se ale tak léčilo. Stála jsem před problémem. Nádory se operovat nedaly. Ozařovat se také nedaly. Další dávka ozařování by mě zabila.

A pak pomohla náhoda. Do nemocničního pokoje v Brně, kde jsem seděla zdrcená a plná depresí, nakoukl zřízenec: „Chcete někdo noviny, časopisy?" Ani nevím, jak se to stalo, že jsem najednou v ruce držela Magazín. Z titulní stránky na mě koukal titulek: „V Praze se otvírá nová léčebna nádorových onemocnění Protonové centrum."

PROTON BYL NADĚJÍ, KTEROU UŽ MI JINDE NEDÁVALI! Týden po přečtení článku už jsem seděla v PTC v Praze. Za šest týdnů už jsem zase stála na jevišti! A na rozdíl od ozařování, které mi kdysi dělali Kobaltovou bombou, jsem byla bez problémů s krvinkami, bez únavy, bez vypadaných vlasů, bez nemoci z ozáření. Ale hlavně s obrovskou nadějí, že budu žít! Stala jsem se druhým pacientem Protonového centra. Protonové centrum je skutečně zařízení, kde je naděje, i když ji nikde jinde už nedávají.

I dnes po šesti letech docházím na kontroly do Protonového centra. Když mám nějaké problémy, mohu kdykoliv zavolat nebo se přijít poradit. Můj lékař si na mě vždycky udělá čas. Mrzí mě jen, že jsem se jinde setkala s hloupými narážkami lékařů, kteří odsuzují nové technologie, jako je léčba protonem a možnosti léčit těžká nádorová onemocnění jinak, než operacemi a zastaralými metodami ozařování. „Vždyť si běžte za lidovými léčiteli nebo za střelci z Protonu“, řekl mi nedávno jeden odborník.

A co by paní Inka vzkázala všem, kteří mají léčbu před sebou? „Nenechte si vzít právo na to svou nemoc léčit a vyléčit! Buďte bojovníci a nedejte se odstavit od možností, které vám dnes doba nabízí. Těšte se, jak si potom ten život budete užívat! Každou chvilku, každé nadechnutí, každý okamžik, který přijde. Život je totiž báječný!“

Zpět