Rudolf Z. – Kdybych tehdy uvěřil lékaři, pravděpodobně bych už dnes neviděl

Všechno to začalo tím, že se mi začalo špatně polykat. Bylo to začátkem března, najednou jsem si uvědomil, že mi jídlo neklouže normálně do krku, ale že některé sousto polykám nadvakrát i natřikrát. Postupně se to zhoršovalo. Došlo to až tak daleko, že když jsem se napil, tak mi voda začala protékat nosem.

Rozhodl jsem se, že s tím musím pochopitelně něco dělat a šel jsem na vyšetření do nemocnice. Všechno probíhalo opravdu velmi rychle. Objednal jsem se na ORL, tam skutečně objevili útvar, který se lékařům nezdál, a tak mě poslali na komplexní vyšetření do nemocnice Na Homolce. Okamžitě bylo nařízeno CT, odebraly se vzorky na biopsii a trvalo pár dní, než přišly výsledky. Do týdne jsem se vlastně dozvěděl diagnózu.

 

Na tyto zprávy není člověk nikdy dost připraven

Samozřejmě, že někde v podvědomí uzrávala myšlenka, co když to bude ta nejhorší varianta. Bylo mi jasné, že jestli to má být celé „blbě“, tak s tím budu bojovat. Nakonec jsem to byl já sám, kdo dodával lékaři odvahu, aby nechodil kolem horké kaše a řekl všechno hned a na rovinu. Verdikt zněl tumor na nosohltanu. „Nádor je nebezpečný, stadium 2-3 ze 4 možných,“ potvrdil lékař. I když jsem o tom přemýšlel nebo s tím i v duchu počítal, když to máte najednou jisté, tak je to stejně šok. Na zprávy takového typu není člověk nikdy dost připraven.

 

Úspěch v boji s rakovinou? Můj postoj

Doma jsem vzal kolo a jel na hodně dlouhou projížďku, potřeboval jsem si pročistit hlavu a probrat všechny scénáře, které připadaly v úvahu. Druhý den jsem konzultoval svůj stav se dvěma onkology. Řekli mi, že startovní čára není moc dobrá, ale že se s tím dá bojovat.

Okamžitě jsem se rozhodl, že ať se děje, co se děje, nevzdám to a budu ten nejveselejší onkologický pacient na světě. Toto rozhodnutí mě zaplavilo pocitem vnitřního klidu, protože jsem věřil, že úspěch v boji s rakovinou, záleží jen na mně a na mém postoji.

 

Druhy ozařování jsem nezkoumal, věřil jsem lékaři

Cesta k tomu vítězství byla ještě poměrně náročná. O protonové léčbě jsem cosi málo věděl, ale když mi lékař řekl, že pro mě není vhodná a že mám jít na klasické ozařování, dál jsem to nezkoumal. Řekl jsem si, že je důležité věřit způsobu léčby a doktorovi, který ji zvolil. A tak jsem mu věřil.

 

Závod s časem, aneb přijďte až za 14 dní

První věc, která se mi ale nezdála, byl fakt, že jsem zavolal do nemocnice, abych se objednal. A navzdory tomu, že všichni říkají, že rakovina je i závod s časem, objednali mě až za 14 dní.

Při první návštěvě, která trvala necelých deset minut, mě strašně vyděsili. Když jsem si k tomu ještě přečetl příručky, kterými mě vybavili, říkal jsem si, jestli má vůbec cenu se léčit, protože to, co ze mě zbyde, bude troska, která po zbytek života bude napravovat nežádoucí následky onkologické léčby.

 

Léčba, která léčí, ale i ničí

Co mi bylo doslova řečeno? Že následky, vzhledem k mému typu nádoru, mohou být od vyschnutí slin až po vypálené oko. A ještě plno přidružených věcí.

Já jsem v tu chvíli opravdu vůbec nevěděl, jestli má cenu se jít léčit. Připadalo mi najednou, že už do konce života budu chodit jenom po doktorech a tam zmírňovat následky léčby, která by mi byla doporučena.

K další návštěvě jsem se měl dostavit zase za dva týdny. Zdálo se mi to dlouho a z termínu jsem byl dost přepadlý. Lékařka ORL mě ale nadopovala optimismem, a tak jsem zase s vírou čekal na termín. To už ale bylo dva měsíce od okamžiku, kdy zjistili, že mám nádor.

Dostavil jsem se tedy opět do nemocnice, kde jsem strávil celé dopoledne, abych se opět během krátkého setkání s lékařem dozvěděl, že při ozařování hrozí vypálení levého oka, a že mám podepsat prohlášení, že jsem o tom byl informován. A bonbónek nakonec – další termín opět za čtrnáct dní. To už mi došlo, že tam nikoho nezajímám a začal jsem hledat jiné alternativy.

 

Proton jsem si našel sám

Znovu jsem si vzpomněl na informaci o Protonovém centru a vydal se zjišťovat, jestli by mi tam nemohli pomoct. To bylo v pátek. To páteční odpoledne nikdy nezapomenu. Personál sem mě hned ujal. Hezky se mnou jednali, vše jsme domluvili během toho odpoledne. Nejdříve bylo třeba hlavně zjistit, zda je pro mě léčba protonem vhodná. Naštěstí byla. V pondělí jsem hned nastoupil. To páteční odpoledne jsem dostal po delší době opravdu jinou náladu. Cítil jsem, že mám šanci.

V Protonu mi ihned udělali vstupní vyšetření, při kterém se nejen ukázalo, že jsem vhodný pacient pro protonovou léčbu, ale hlavně, že za tu řadu týdnů od prvního nálezu se mi nádor zvětšil o 65 %.

Na nic nečekali, a v pondělí byla zahájena léčba. Podle ozařovacího plánu mi bylo jasné, že oko vůbec ohroženo nebude a paprsek půjde cíleně pouze do nádoru. Denně během těch dní, kdy jsem docházel na ozařování protonovým svazkem, jsem si blahopřál, že mě paradoxně nefungující systém zdravotnictví dovedl až k té nejlepší možné léčbě, které se mi mohlo dostat.

Léčba ihned

Léčba trvala přibližně sedm týdnů, během kterých jsem musel podstoupit 37 frakcí. Po ozařování mě čekala ještě chemoterapie.

Když si vzpomenu na léčbu, musím znovu zdůraznit, a rád to zdůrazním, že se ke mně všichni chovali skvěle, s nadhledem, profesionálně, velice příjemně.

 

Zamyšlení nad přístupem lékařů

Nechápu doktory, kteří vám řeknou, že pro vás tato léčba není. Lidé by měli mít informace a nesmířit se s lhostejným přístupem. Měli by se ptát sami. Mně lékař o této léčbě neříkal, přesto jsem si ji našel. A jsem za to rád.

 

Chci vzkázat všem lidem

Vždy si sami ověřte všechny možné druhy léčby. Kdybych uvěřil lékaři, že pro mě protonová léčba není vhodná a podepsal papír, že jsem si vědom toho, že mohu přijít o oko a mít další vedlejší účinky, pravděpodobně bych dnes třeba už neviděl. Věřte nejvíce sami sobě a informujte se o nejlepší vhodné léčbě pro vás.


Publikováno: 27.06. 2017

Diagnózy, které léčíme


Objednat se
loading