Když paní Zuzana zjistila, že má rakovinu prsu, zůstala stát pevně nohama na zemi a ke své situaci přistoupila s nadhledem. V rozhovoru vypráví o své cestě onkologickým onemocněním i o tom, jak se cítí dnes, šest let po ukončení léčby.
Paní Zuzano, řekněte mi na úvod něco o sobě…
Asi bych začala tím, že je mi přes sedmdesát let, a ještě do loňského roku jsem pracovala! Vystudovala jsem střední průmyslovou školu se zaměřením na obor geodézie. Maturovala jsem v roce 1967 a celý život jsem se tomuto oboru věnovala. Za minulého režimu jsem pracovala na Středisku geodézie, které se po revoluci přejmenovalo na Katastrální úřad. Přijímala jsem dokumentaci od geodetů a dalších kolegů. Bavilo mě to hlavně proto, že jsem byla neustále mezi lidmi a já mám lidi moc ráda. (smích)
Zvládala jste pracovat i během léčby rakoviny?
Ano, naprosto normálně. Podstoupila jsem operaci a už tři týdny po ní jsem se vrátila do práce.
Pomáhala Vám práce i po psychické stránce?
Rozhodně ano. Navíc jsem snažila celou situaci nebrat nijak fatálně. Usilovala jsem o to, abych si zachovala chladnou hlavu a nadhled. Když mi oznámili, že mám karcinom prsu, říkala jsem si, že vzhledem k věku, již tehdy mi bylo přes sedmdesát, se něco podobného dalo očekávat.
Jak jste se o nemoci dozvěděla?
Vždy jsem dbala na prevenci a pravidelně chodila na screeningová mamografická vyšetření. Dlouhá léta mi říkali, že mám zvětšené uzliny, připisovali to kojení, mám dva syny. Nakonec se tam ale objevilo něco dalšího. Udělali mi biopsii a řekli, že se ozvou, až budou mít výsledky. Zhruba za čtrnáct dní mi volala paní doktorka, že by mě chtěla pozvat na kontrolu, a to už mi bylo jasné, že se něco děje, když si mě tam takhle chtěla pozvat. Ale jak už jsem říkala, snažila jsem se z toho nehroutit.
Jak na to reagovala vaše rodina?
Hned po návštěvě lékařky, která mi sdělila diagnózu, jsem volala svému synovi, který je lékař. Doporučil mi, ať se objednám do Fakultní nemocnice v Motole. Tam jsem se dostala k paní doktorce Měšťákové a už za týden jsem šla na operaci, během níž mi nádor odstranili. Ještě před zákrokem mi ale lékařka řekla, že mě po operaci pravděpodobně čeká doplňující léčba. Respektive, mohla jsem si vybrat, buď úplné odstranění prsu a vyhnout se další léčbě, nebo zachovat prs, ale pokračovat v terapii. Rozhodla jsem se pro zachování prsu, a tedy i další léčbu. Původně hrozila chemoterapie, ale pak mi lékaři nabídli možnost radioterapie, a právě Protonové centrum mi opět doporučil syn. (smích)
Takže jste se nakonec chemoterapii vyhnula úplně?
Ano. V Protonovém centru jsem byla nejprve na konzultaci u paní docentky Prausové. Prostudovala mé výsledky a řekla mi, že mám štěstí, že můj typ nádoru je vhodný pro protonovou léčbu a doporučila mi ji. V péči jsem pak byla u skvělé paní doktorky Pásztorové, která se o mně starala v průběhu samotné léčby a i nyní, při pravidelných kontrolách.
Jak probíhala samotná protonová terapie?
Skvěle. Všichni byli milí a vstřícní. Podstupovala jsem ozařování v řízeném nádechu pomocí systému Dyn’R[1]. Měla jsem z toho obavy, nikdy jsem nebyla sportovně zdatná a bála jsem se, že nedokážu zadržet dech na potřebnou dobu. Věděla jsem sice, že systém se při výdechu zastaví, ale stejně jsem nechtěla být „za padavku“. (smích) Personál mi ale všechno trpělivě vysvětlil, a nakonec jsem to zvládla bez problémů.
Objevily se během léčby nějaké potíže?
Podstoupila jsem 20 ozařovacích dávek. Až do zhruba 15. dávky jsem necítila žádné obtíže. Pak se mi trochu podráždila kůže, v místě ozařování se objevila citlivost na dotek a zarudnutí. Pomáhaly mi masti a gázové čtverce. Naštěstí to rychle odeznělo, léčbu jsem končila v polovině prosince a začátkem ledna už bylo všechno zahojené.
Jak jste vnímala prostředí v Protonovém centru?
Z profesního hlediska jsem centrum znala ještě dřív, než jsem se s ním setkala jako pacient. V rámci svého zaměstnání na Katastrálním úřadu jsem pracovala se stavebními plány té budovy, takže jsem věděla, že jde o výjimečný objekt. Když jsem do něj posléze přišla jako pacient, zjistila jsem, že nejen budova je unikátní, ale i péče, kterou tam pacienti dostávají. Jak už jsem říkala, všichni byli moc milí, ochotní a usměvaví…
Jak se cítíte dnes?
Letos je to už šest let od doby, kdy jsem ukončila léčbu a musím zaklepat, že se pořád cítím dobře. Jak jsem říkala už na začátku našeho rozhovoru, až do loňského roku jsem pracovala a nyní, i když jsem už v důchodu pomáhám alespoň synovi ve firmě. Vyřizuji jim tam poštu. A také chodím dvakrát denně do lesa s naším pejskem. To mám moc ráda. (smích)
Máte nějakou radu nebo povzbuzení pro ty, kdo se aktuálně potýkají s onkologickým onemocněním?
Aby se nebáli a pokud jim lékaři doporučí protonovou léčbu, ať ji rozhodně zváží. Za sebe ji považuji za nejšetrnější možnost léčby a chtěla bych ji doporučit všem, pro které je vhodná.
[1] Metoda řízeného dýchání (Dyn’R), jež paní Zuzana zmiňuje, se používá v případě, kdy se u pacientů mění poloha léčeného objemu v důsledků dýchacích pohybů. Dyn’R je vlastně speciální spirometr, který slouží nejen k monitorování dechu, ale zároveň umožňuje spuštění ozařovacího svazku (tedy spuštění ozařování samotného), a to pouze při nádechu do určité dechové hladiny.
Zpět na přehled
