Radioterapie čili léčba zářením a její historie

13. 1. 2021 17:30

Radioterapie, neboli léčba ozařováním, je jedním ze způsobů léčby onkologických (ale i některých neonkologických) onemocnění.

Nejčastěji bývá aplikována ve spojení s některým z dalších typů léčby, například s chirurgickým zákrokem nebo chemoterapií. V současné době podstoupí některou z forem radioterapie přibližně 50 % onkologických pacientů. Léčba ozařováním u nich má za úkol buď nádor rovnou vyléčit, nebo přinejmenším zmírnit potíže, které nádor způsobuje.

Historie radioterapie

Počátky léčby zářením sahají až do konce 19. století, přesněji do 8. listopadu 1895. To byl den, kdy německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen ve své laboratoři objevil nový, do té doby neznámý druh paprsku. V lednu následujícího roku představil tento svůj objev na schůzi vědecké společnosti, a fenoménu dal jméno paprsky X. Vědci velmi záhy zjistili léčebný potenciál tohoto záření, a ještě téhož roku byl zaznamenán první úspěšný případ vyléčení rakoviny za použití ozařování. Případy vyléčené rakoviny prsu a kůže byly mezi prvními úspěšnými experimenty s terapií ozařováním. Další významný milník v dějinách radioterapie pak představuje objev manželů Curiových: gamma záření radia 226. I to našlo vzápětí své využití při léčbě zhoubných nádorových onemocnění.

První použití ionizujících paprsků

Během několika následujících let se začalo k léčbě používat ionizující záření. Přístrojová technologie však v té době nebyla ani zdaleka dokonalá, což mělo za následek, že se do nádoru nedostalo dostatečné množství záření. Posun kupředu v tomto směru přišel až v 50. letech 20. století, kdy se v klinické praxi začaly využívat vysokoenergetické kobaltové zářiče. Ve stejnou dobu nahradily radium 226 také bezpečnější umělé radioizotopy, jež se zaváděly přímo do nádoru.

Použití protonů v rámci radioterapie

Ve stejnou dobu, ale na jiném kontinentu (konkrétně v Americe) se za pomoci výzkumných urychlovačů částic začaly k léčbě rakoviny využívat protony. Protonová léčba se stává stále vyhledávanější, jelikož představuje mnohem menší zátěž pro zdravé tkáně a orgány, než je tomu u konvenční (fotonové) radioterapie.

Největší pokrok pak svět radioterapie zaznamenal během posledních 20 let, a to nejen díky stále dokonalejšímu přístrojovému vybavení. Pomocí počítačových programů je nyní možná trojrozměrná modelace rozložení dávky záření. Mimo jiné se také výrazně zlepšila úroveň poznání biologických účinků záření, a to jak na buněčné, tak i na molekulární úrovni.