Roman by o pevném odhodlání mohl vyprávět dlouhé hodiny. Před pětadvaceti lety založil na Vysočině vlastní dopravní společnost a dodnes ji vede. A to i přesto, že mu do života vstoupila diagnóza, jakou si nikdo nechce vyslechnout. Rakovina krční mandle. Jeho příběh ukazuje, že s trochou nadhledu a vírou v dobrý konec se dá zvládnout i ta nejtěžší zkouška.
První znamení, že něco není v pořádku, přišlo už v roce 2007. „Na krku se mi udělala bulka. Šel jsem na operaci, odstranili mi ji a posléze mi sdělili, že šlo o nádor na mandli. Já to ale poté úplně vytěsnil – bylo mi to prostě odstraněno a tím to pro mě skončilo. Ani na kontroly jsem nechodil. Prostě jsem si nechtěl připustit, že to mohlo být něco vážného,“ vzpomíná pan Roman na své první zkušenosti s nádorovým onemocněním.
A život běžel dál… Jenže o několik let později se Romanovi bulka na krku objevila znovu a postupně se zvětšovala. „Opět jsem tomu ale nevěnoval mnoho pozornosti, až to nakonec vzala do rukou má žena a objednala mě k lékaři u nás – v Pelhřimově,“ doplňuje Roman. Ten Romana vyšetřil, poslal na několik vyšetření a ukázalo se, že jde o recidivu mého předchozího onkologického onemocnění, které se vrátilo. V Pelhřimově však Romanovi nemohli poskytnout takovou péči, jehož jeho onemocnění vyžadovalo, a tak mu tamější lékař poradil, aby se rovnou obrátil na onkologické centrum ve Fakultní nemocnici Motol. A tak se řešení situace znovu ujala Romanova žena a objednala jej tam.
Ve Fakultní nemocnici Motol se Roman dostal do péče profesora Klozara, který mu provedl nezbytná vyšetření a následně stanovil datum operace. Během náročného osmihodinového zákroku byla Romanovi odstraněna pouze část nádoru. Zbytek byl uložen v takových místech, že jej nebylo možné chirurgicky vyjmout, a tak mu byla doporučena ještě léčba ozařováním. „A přímo v Motole mi doporučili protonovou radioterapii. Důvody byly jasné – šetrnější léčba, vyšší přesnost, lepší šance na kvalitní život po léčbě. Takže jsem neváhal,“ doplňuje Roman.
Přestože denní dojíždění z Pelhřimova nebylo snadné a cestování Romanovi zabralo dohromady přes dvě hodiny, na svou zkušenost s Protonovým centrem vzpomíná jen v dobrém: „Všechno bylo perfektní. Prostředí, organizace a hlavně lidskost, která z personálu doslova sálala. K té organizaci musím dodat, že jsem si to každý den plánoval tak, abych byl ráno co nejdříve na ozáření, a paní koordinátorky se mi vždycky ochotně snažily vyjít vstříc. Během všech třiceti ozařovacích dní,“ dodává s úsměvem. Jeho lékařem v Protonovém centru se stal pan primář doc. MUDr. Jiří Kubeš, Ph.D., a i na něj Roman vzpomíná s vděčností: „Byl to skvělý člověk, vždy mi vše podrobně vysvětlil a zodpověděl všechny mé dotazy.“
„Musím říct, že v souvislosti s protonovou léčbou jsem neměl spojené ani žádné zásadní vedlejší účinky. Byl jsem jenom trochu unavený a na krku, v místě ozařování, se mi objevilo lehké začervenání kůže. Upřímně jsem to čekal horší. Prostě jsem každý den brzy ráno dorazil do Protonového centra, odbyl jsem si léčebnou proceduru, pak jsem si dal výbornou kávu na baru ve vstupní hale a zase jsem jel domů. Vlastně na období léčby nemám žádné špatné vzpomínky – naopak! I teď, pokaždé, když mám cestu do Prahy, si podvědomě vzpomenu na dobu léčby a říkám si, že díky Protonovému centru na tuhle pro mě ne úplně šťastnou životní etapu myslím vlastně v pozitivním slova smyslu a s vděčností, že mi tu pomohli,“ říká pan Roman.
Nyní je Roman zpět v plném pracovním nasazení. Přiznává ale, že jeho pohled na život se změnil. „Víc si vážím toho, že tu mohu být a že jsem zdravý. Plánuji si čas tak, abych mohl být více doma,“ doplňuje Roman k tomu, jak se jeho život po prodělání onkologického onemocnění změnil. Co mu však zůstalo, je jeho láska k běhání, které mu jeho zdravotní stav bez problémů umožňuje. O svém největším koníčku se Roman vyjadřuje: „Běh je moje terapie. Nejen na tělo, ale hlavně na duši. Přitom si často vyřeším věci, které mě tíží a bez běhu si s nimi nevím rady.“
A na závěr s úsměvem vzkazuje: „Nejdůležitější je nebát se. Já jsem svoje onemocnění vnímal jako úkol, který je třeba řešit a vyřešit. Věřím, že optimismus hodně pomůže a medicína je dnes opravdu na špičkové úrovni a dokáže mnoho.“
Zpět na přehled
