Bývalý šéfkuchař pan Mirek je elegantní a klidný pán s nadhledem z něhož vyzařuje optimismus. Když však čelil vážné onkologické diagnóze zmocnil se ho šok i zmatek. V rozhovoru otevřeně popisuje, co mu pomohlo zvládnout těžké chvíle a jak se cítí nyní.
Pane Mirku, co byste nám o sobě řekl na úvod? Jaká byla vaše profese a kde jste žil?
Původním povoláním jsem kuchař. A měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat ve více evropských zemích. Například v Anglii, Švýcarsku, Rakousku, ale nejvíc času jsem strávil v Německu. Celkem 18 let, z toho poslední období jako šéfkuchař v hotelu Feldberg ve Schwarzwaldu. To bylo nádherné období. Všechno fungovalo naprosto skvěle. Byli jsme tam jako jedna rodina. Nikdo si na nic nehrál, nikdo nikoho neurážel, neponižoval. A právě tenhle férový a lidský přístup jsem si zamiloval.
A musím hned na úvod říct, že podobný pocit jsem pak po návratu do Čech prožil až tady v Protonovém centru. Věřte mi, že jsem toho v životě zažil hodně, ale takhle bezpečně a klidně jsem se v žádném jiném zdravotnickém zařízení ještě necítil. Nicméně k tomu se asi ještě dostaneme… (smích)
Určitě, ale ještě mě zajímá. Říkal jsem jste, že jste spoustu let strávil v zahraničí. To s Vámi pobyt za hranicemi Čech absolvovala i Vaše rodina?
Ano. Jsme s ženou už 37 let. Máme spolu dvě děti, dceru a syna a dnes už i tři vnučky. To jsou moje sluníčka…
Vždycky jsme měli dostatek, tedy tak nějak normálně, bez několika bazénů a tří aut, ale měli jsme se vždycky dobře. Jsem své ženě vděčný, za to, že při mně vždycky stála. Dokonce i když jsem onemocněl, byla to ona, která mi našla možnost léčit se v Protonovém centru a vytáhla mě ze všech chmur.
Tehdy to pro mě nebylo snadné období, ale jsem celoživotní optimista. Umím se radovat z maličkostí – z rozkvetlých stromů, ze sluníčka, z jarního rána. A když jsem třeba ve čtyři ráno poslouchal zpěv ptáků, dobíjelo mě to.
Jak jste se dozvěděl, že máte vážné onkologické onemocnění?
Začalo to docela nevinně. Chtěl jsem přestat kouřit. Šel jsem do plicní poradny a věděl jsem, že to sám nezvládnu. Tamější paní doktorka mi pomohla najít cestu, jak s touto mou neblahou závislostí bojovat a posléze mi také navrhla CT vyšetření plic. Tam se ukázal malý nález. Nikdo tehdy nevěděl, co přesně to je. Následně mi udělali několik PET vyšetření, až mi paní doktorka paní doktorka volala, že se útvar zvětšil a že mě čeká operace. To bylo v lednu 2024 a 13. března mě operovali a malý útvar, který se ukázal být zhoubným, vyňali. No a v dubnu, při kontrolním CT, se ukázalo, že mám „něco“ i na prostatě.
Jak jste na tuto zprávu reagoval?
Upřímně? Byl jsem v šoku. Do té doby mi nikdy nic vážného nebylo, byl jsem zvyklý fungovat naplno, chodit do práce, pečovat o vnučky a najednou je přišla „stopka“. Všechno se zastaví a vy nevíte, co bude. Nepokládal jsem si otázku „proč zrovna já?“, ale spíš jsem měl v hlavě: „Já přece nemůžu marodit! Musím přece ještě chodit do práce a chci upravit náš dům!“
Dostal jsme se tedy do péče urologů v jedné z velkých pražských nemocnic. Nicméně, musím přiznat, že jsem se tam necítil nejlépe a byl jsem z tamějšího přístupu poněkud zmatený… Při každé kontrole jsem se setkal s jiným lékařem a každý říkal něco jiného. Jeden mě chtěl hned operovat, druhý doporučoval ozáření, třetí to zase viděl jinak.
Nakonec jsem se zeptal napřímo. Co se mnou bude po operaci nebo po ozáření. A když mi lékař popsal možné následky, jako je inkontinence a podobně, úplně mě to vyděsilo. Řekl jsem tehdy manželce: „Ivo, já nikam nejdu. Nepůjdu na žádnou léčbu.“ Pamatuji si, že jsem byl až cynický a říkal jsem si v duchu. No jo, na něco umřít musím, tak co jestli to bude teď nebo o pár let později. Bylo to celé hodně psychicky náročné období…
Jak jste se tehdy dozvěděl o Protonovém centru?
Jak už jsem říkal, díky své ženě. Když jsem se úplně psychicky vyčerpaný vrátil z oné zmínění urologie, zachovala klidnou mysl a začala hledat na internetu. Narazila na webové stránky Protonového centra a říkala mi: „Podívej, tady je možnost léčit se protonovým ozařováním, vypadá to zajímavě, možná by sis to mohl alespoň prohlédnout a zjistit si nějaké informace…“ Tak jsem jí poslechl a prošel jsem si web Protonového centra a řekl jsem si, že to zkusím. Už podle vzhledu webových stránek Centra jsme si s manželkou říkali, že se snad setkáme s jiným a pokud možno lepším přístupem, než s jakým jsem se setkal na předchozí urologii. Vyplnili jsme formulář, které má Protonové centrum na webových stránkách pro kohokoliv k dispozici pro objednání a hned druhý den mi někdo volal. Pak už šlo všechno hrozně rychle. Objednali mě na vstupní konzultaci k panu doktorovi Pajdlhauserovi, kam jsem přišel a během pan doktor mi všechno vysvětlil. Lidsky a srozumitelně.
Kromě toho mě samozřejmě velmi oslovilo i prostředí Protonového centra. Velké akvárium ve vstupní hale, recepční vždy s úsměvem na rtech… Zkrátka ten rozdíl byl ohromný. Řekl jsem si, že tady jsem na správném místě, že mi tu pomohou.
Co vám v té době pomohlo situaci zvládnout?
Jednak rodina a v podstatě oklikou i mé záliby. Věnuji se totiž historii a s panem Petrem Burešem, který má na YouTube zavedený kanál jsem začal natáčet pořady například o panu prezidentovi Masarykovi, Benešovi a podobně. Kvůli nemoci jsem ale musel tyto aktivity zrušit, a přitom přiznat důvod jejich zrušení.
A tehdy se začaly dít věci, které mě až dojaly a zároveň mi hrozně pomohly. Denně mi někdo volal, ptal se, jak mi je, jestli něco nepotřebuju. Nabízeli kontakty, pomoc, třeba i finanční. Pan Bureš mi dokonce nabídl, že kdybych potřeboval nějaké finance na léčbu, udělá mi na svém kanále sbírku. Tehdy jsme ještě nevěděli, jestli je léčba v Protonovém centru zadarmo, teprve posléze jsme se dozvěděli, že je plně hrazena pojišťovnou.
Každopádně, tahle vlna podpory od mého okolí mi hrozně pomohla. Věděl jsem, že v tom nejsem sám.
Jaká byla vaše zkušenost s průběhem léčby?
V září mi před ozařováním byla podána hormonální léčba. V prosinci jsem měl plánovací CT a od ledna jsem začal s ozařováním – celkem 21 dávek, to znamená 21 ozařovacích dnů. Všechno probíhalo naprosto hladce. Jen jeden týden jsem byl trochu více unavený, ale jinak vůbec nic. Žádné bolesti, žádné problémy.
Vrátil jste se po léčbě do běžného života?
Ano. Když mi pan doktor Pajdlhauser oznámil, že má hladina PSA je prakticky na nule, měl jsem velkou radost. Znovu jsem se začal věnovat historii a spolupráci s panem Burešem. A protože nejsem typ, co by seděl doma, nechal jsem se zase zaměstnat. Sice už ne do provozu restaurace, to už by pro mě bylo příliš náročné, ale pracuji teď jako pokladní v potravinách. Moc mě to baví. Pokaždé se na zákazníky usměju a popřeji jim hezký den.
A reagují na to nějak?
Ano jistě, řekl bych, že více než 90 % z nich se také usměje a poděkuje. (smích)
Změnil se nějak váš život po zkušenosti s onkologickým onemocněním?
Ano, je jiný. Vážím si každého dne, všímám si věcí, které jsem dříve přehlížel. A snažím se kolem sebe šířit pozitivní myšlení a energii. Aby bylo na světě aspoň o trochu méně zloby. (smích)
Chodíte na pravidelná preventivní vyšetření?
Ano. Když jsem ještě žil v Německu, chodil jsem na doporučení lékaře pravidelně na preventivní prohlídky celého těla. Teď se chystám na vyšetření tlustého střeva a plánuju se i objednat na gastroskopii. Abych měl zkontrolováno všechno. Nechci nic podcenit.
Máte něco, co byste rád vzkázal ostatním pacientům, kteří se s onemocněním stále potýkají?
Přál bych jim hlavně zdraví. A pokud je čeká léčba ozařování, tak ať zkusí Protonové centrum. Přístup lékařů, recepčních, sestřiček i všech ostatních byl naprosto skvělý. Cítil jsem se v Protonovém centru moc bezpečně. Což je podle mě pro pacienty taky strašně důležité.
Já osobně jsem po skončení léčby pociťoval skoro až smutek, že se s lidmi odtamtud musím loučit, i když to možná zní neuvěřitelně. (smích)
Zpět na přehled
