Režisér, scenárista, moderátor a autor mnoha charitativních projektů Petr byl jedním z prvních pacientů, kteří prošli léčbou v Protonovém centru. Když mu byla diagnostikována rakovina prostaty, rozhodl se hledat nejšetrnější možnou cestu. V rozhovoru otevřeně vypráví o tom, co všechno mu nemoc vzala i dala a jak se díky včasné diagnóze a vlastnímu rozhodnutí cítí dodnes jako vítěz.
Kdy jste zjistil, že něco není v pořádku?
Pár ženám v mém okolí diagnostikovali rakovinu prsu. A tehdy jsem si sám pro sebe řekl, že ženy mají „vršek“ a muži mají „spodek“, a tak jsem si našel vlastního urologa a začal jsem k němu docházet na pravidelné preventivní prohlídky, kde mi pak doktor změřil hladinu PSA.
Několik let bylo všechno v pořádku, ale pak přišel okamžik, kdy mi hladina PSA najednou vyskočila. To se panu doktorovi nelíbilo a poslal mě pro jistotu na biopsii. Tehdy to byla první chvíle, kdy jsem si uvědomil, že se něco děje.
Kdybych ale nešel ke svému lékaři a nenechal si preventivně tu hladinu PSA po čase opět zkontrolovat, vůbec nic bych netušil. Nic mi nebylo a cítil jsem se dobře. V tomhle je onkologické onemocnění, myslím, že jakéhokoliv druhu zrádné, že přichází plíživě a dlouho o něm vůbec nic netušíte. Mě osobně nic nebolelo a neměl jsem ani žádné jiné potíže.
Co následovalo po tom, co vám bylo nádorové onemocnění diagnostikováno?
Jak jste postupoval dál? Jak jste se rozhodoval o léčbě?
Byl to takový můj osobní boj, musím říct. Můj urolog mi totiž v podstatě hned po oznámení diagnózy doporučil jít na operaci. Nicméně, já jsem si chtěl zjistit nějaké informace o možnostech léčby a dozvěděl jsem se o protonovém ozařování. Mně byl karcinom prostaty diagnostikován v roce 2014, takže v té době to byla relativně novinka, ale zjistil jsem si na internetu, že v německém Mnichově protonové centrum už existuje. A protože jsem měl v Německu nějaké pracovní kontakty, nebyl pro mě problém se do Mnichova vydat a získat si informace, jak se říká „u zdroje“. No a tam jsem zjistil, že je tato metoda nesmírně šetrná, a že ty rizika nějakých možných nežádoucích účinků, jako je třeba inkontinence nebo erektilní dysfunkce, jsou podstatně nižší než v případě operace, kterou mi doporučoval můj urolog.
V Mnichově jsem tak k protonové léčbě získal důvěru. A po návratu do Čech jsem se, díky jednomu známému, se kterým jsem hrál golf dostal do kontaktu s Protonovým centrem.
Jak jste vnímal samotnou léčbu v Protonovém centru?
Byl jsem jedním z prvních pacientů, kteří léčbu v pražském Protonovém centru podstoupili. A musím říct, že tehdy kolem něj panovala určitá nedůvěra. Řada lékařů, se kterými jsem se v průběhu svého léčebného procesu setkal mě od Protonového centra odrazovala. Já ale vlivem své práce dobře znám takové to naše „české prostředí“ a vnitřně jsem si uvědomoval, že tam jde spíš o otázku nějaké rivality i byznysu. Proto jsem se tím příliš neorientoval a spoléhal jsem se na konkrétní data a výsledky léčby.
A čas mi dal bezezbytku za pravdu. V Protonovém centru jsem se setkal se strašně milými a fajn lidmi. Skvělý byl i pan docent Kubeš. Ten pro mě představuje jakousi osobnost, která mi v těch nelehkých časech podala ruku, stiskla ji a uklidnila mě.
Když se vrátím ještě k tomu Mnichovu… Mluvil jsem tam se dvěma pacienty, kteří tam protonovou léčbu také absolvovali a řekli mi, že ozařování protonovým svazkem zvládli bez větší újmy. A to mohu říci i já se zkušenostmi z pražského Protonového centra. Samozřejmě, že to bylo trochu náročné, jak po fyzické, tak hlavně po psychické stránce, ale zároveň to nebylo nic, co by člověk nezvládl. Navíc jsem během léčby mohl normálně pracovat. Což pro mě, jako pro aktivního člověka, který má svou práci rád, bylo nesmírně důležité.
Zůstala vám z Protonového centra nějaká silná vzpomínka?
Ano! V průběhu léčby mi tu dali takový modrý vak, který sloužil pro správné zafixování ozařovací polohy. Já jsem mu ale sám pro sebe říkal „modrá rakev“, symbolizovala pro mě můj boj s onemocněním a říkal jsem si, že z ní musím vystoupit a být zase zdravý. A to se mi snad díky bohu povedlo. Prostě jsem z té své „rakve“ vstal a šel dál… (smích)
A pak druhou silnou vzpomínkou je pro mě pan docent Kubeš. Jak už jsem zmiňoval, on byl ten, kdo mi stiskl ruku a celým tím procesem léčby mě provedl. Jsem mu za to moc vděčný.
Jaký byl návrat do běžného života?
Myslím, že by se dalo říct, že můj život po léčbě zůstal naprosto plnohodnotný. Jak už jsem zmiňoval, jak v průběhu, tak po jejím skončení jsem mohl normálně pracovat. A musím přiznat, že mě také příjemně překvapilo, že jsem zůstal naprosto sexuálně aktivní, to si myslím, že je pro muže hodně podstatné, že je po protonovém ozařování tato funkce zachována.
Jak se díváte na celou svou zkušenost s odstupem více než deseti let?
Hlavně jsem vděčný, že jsem stále v pořádku. Moje hodnoty PSA jsou nyní naprosto v normě. Dále jsem rád, že pořád mohu udržovat relativně aktivní život, jak po soukromé, tak i pracovní stránce. Snažím se, věnovat se svým blízkým, sobě a pak samozřejmě i práci… Pořád ještě například dělám konferenciéra na různých akcích, založil jsem společnost Caddy Group s.r.o., která se specializuje na organizaci společenských akcí, realizaci různých charitativních projektů a pořádání sportovních událostí, především v oblasti golfu. Golf mám mimochodem moc rád. Dlouho jsem se mu i aktivně věnoval. Teď mám ale problémy se zády, takže jsem s ním musel skončit, nicméně jsem v péči lékařů, tak doufám, že se k němu zase brzy vrátím! (smích)
Nicméně, je pravda, že ta nemoc vám do určité míry ten život asi změní vždycky. Na sobě to vnímám například v tom, že to, co mi dřív připadalo důležité, najednou ztratilo význam. A začal jsem vnímat věci, které jsem dřív přehlížel. Nyní mi dělá daleko větší radost pohled na východ, či západ slunce, klid lesních procházek, a i zpěv ptáků v lese. Řekl bych, že to jsou chvíle, kdy je třeba se umět zastavit a prožít okamžiky, které vás přivedou na správnou cestu pochopení v tomto hektickém světě. A hlavně pociťuji obrovskou vděčnost k lidem, kteří při mně tehdy stáli. Což je teda vlastně další věc, která se u mě zásadně proměnila. Vztahy jsem úplně přehodnotil. Po své zkušenosti s onkologickým onemocněním jsem se rozvedl a začal jsem znovu. Spousta lidí mě také tehdy odkopla, a naopak ti, kteří mi podali ruku, pro mě zůstali navždy důležití.
Protonová léčba mi dala šanci žít dál a snad i lépe. Pomohla mi stát se lepším člověkem. Vážím si života, víc ho prožívám, nejen přežívám.
Co byste vzkázal lidem, kteří se právě s touto diagnózou setkali?
Chtěl bych poukázat na důležitost prevence, ta je podle mě úplně nejdůležitější.
A pokud už se s tímto onemocněním člověk setká, tak musí zabojovat. Kdo zabojuje, ten vyhraje. I kdyby třeba pak prohrál za pět let, pořád vyhrál těch pět let života. Takže vlastně tady vyhrají všichni. Ale musíte mít odhodlání a víru sám v sebe. Já jsem tomu věřil na 100 %.
Další věc, kterou je potřeba zmínit, je důležitost vlastního rozhodnutí. Každý se musí rozhodnout sám. Nenechat se ovlivnit okolím, ale sám v sobě si určit, co je pro něj dobré a podle toho jednat.
Zpět na přehled
