První vážnější zdravotní komplikace se v Petrově životě přihlásily v 37 letech. Byl mu diagnostikován novotvar na plicích, který vyžadoval operativní vyjmutí. Po třech letech se objevily nezhoubné nádory v dutině břišní, které opět vedly k operačním zákrokům. Tentokrát se však jejich vyjmutí neobešlo bez komplikací a po perforaci tlustého střeva nakonec pan Petr dočasně skončil s umělým vývodem. Pro řadu lidí by takto závažné zdravotní obtíže představovaly zřejmě jedny z nejtěžších chvílí života, pro pana Petra však byly pouze pomyslným prologem v příběhu o boji za ztraceným zdravím. I když dočasné zlepšení zdravotního stavu nakonec umožnilo odstranění mimotělního vývodu, karcinomy o sobě bohužel po nějaké době opět daly vědět. Tentokrát byly lokalizovány na ledvině.
„Po zjištění onemocnění ledviny jsem v Praze třikrát podstoupil léčbu radiofrekvenční ablací [1], nicméně ani jeden z těchto léčebných pokusů nebyl úspěšný. Můj ošetřující lékař společně s doktorkou Dědečkovou z Protonového centra proto začali uvažovat o protonové léčbě, a to i s ohledem na to, že můj zdravotní stav v té době neumožňoval další operaci. Plně funkční jsem měl v podstatě pouze jednu plíci, v souvislosti s opakovanými operativními zákroky v dutině břišní jsem musel absolvovat léčbu kýly, trpěl jsem vysokým tlakem i nadváhou a kvůli leidenské mutaci mám rovněž genetickou predispozici k vyšší srážlivosti krve. To byly důvody, proč moji lékaři začali uvažovat o léčbě protonovým paprskem,“ vysvětluje pan Petr.
Obecně je však nadváha při protonové radioterapii přitěžující faktor. Z ordinace MUDr. Dědečkové tak pan Petr odcházel po první konzultaci v červnu 2025 s nelehkým úkolem – snížit svou hmotnost o 22 kilogramů, aby bylo o zahájení protonové radioterapie pro odstranění karcinomu na ledvině vůbec možné uvažovat. Povinné zhubnutí však pana Petra ve vidině života bez nemoci nijak nedemotivovalo, naopak šlo o výzvu, se kterou se dokázal vypořádat během dvou měsíců.
„V polovině srpna jsem paní doktorce volal, že kila jsou dole. Ještě ten měsíc jsem se tedy vrátil do lékařské ordinace v PTC, kde jsme rovnou naplánovali nácvik dýchání i samotnou léčbu. Snížení tělesné hmotnosti mi umožnilo podstoupit CT vyšetření, aby bylo nádor možné přesně lokalizovat. Počátkem září jsem proto mohl absolvovat zaměření před ozařováním a v dalším týdnu jsem zahájil radioterapii, na kterou jsem dojížděl po dobu 3 týdnů.“
Pokud neuvažujeme tři prodělané pokusy radiofrekvenční ablace do ledviny, byla léčba protonovým paprskem Petrovou první zkušeností s radioterapií. I samotného pacienta překvapilo, s jakou lehkostí nakonec celým procesem protonové léčby prošel.
„V porovnání se vším, co jsem musel absolvovat v souvislosti s léčbou mých předchozích diagnóz, se protonová léčba nedá vůbec srovnat. Ačkoli mě doktorka Dědečková hned na začátku upozornila, že pro mě léčba vzhledem ke zdravotnímu stavu nebude jednoduchá, mimo únavu mě nepostihly žádné vedlejší účinky. I díky tomu mi léčba nebránila v řízení auta, mohl jsem se tedy na radioterapii sám dopravit a zcela normálně fungovat. V ozařované oblasti jsem měl sice ještě rok od ukončení radioterapie malou modřinu, postupně se ale vstřebala a o ozařované místo jsem nemusel ani nijak zvlášť pečovat.“
Rok od poslední ozařovací frakce se pan Petr cítí dobře a s odstupem dnes vzpomíná, že celou léčbu vnímal, jako kdyby probíhala mimoděk. „Možná to z ní paradoxně, ale měl jsem z toho normálního fungování a návštěv PTC takový příjemný pocit. Sestry se mi vždy věnovaly, povídaly si se mnou a přístup byl skutečně moc hezký, vybavuje si pan Petr a současně připouští, že na něj v celkovém pozitivním dojmu intenzivně působilo i hezké prostředí. Nejvíce ale zdůrazňuje svou vděčnost za lidské jednání a celkový přístup k pacientovi, ať už ze strany lékařky, tak sester. „Celou dobu jsem měl pocit, že všichni v PTC naprosto přesně vědí, co dělají a co bude následovat. Byl to skutečně velký rozdíl oproti mým předchozím zkušenostem, kdy se s jistotou nevědělo, jak bude léčba postupovat. Zpravidla mi bývalo řečeno, že něco vyzkoušíme a uvidíme. V PTC jsem ale měl pocit, že jako pacient nejsem lékařům jedno a že mě někdo vede. Dříve pro mě návštěvy ordinací bývaly velmi depresivní a neměl jsem dojem, že mi navrhovaná léčba dává smysl. Vlastní život tak pro mě ztrácel na hodnotě. Po první návštěvě PTC už mi ale bylo lépe. Strašně moc děkuji za to, že mi v PTC vrátili život i sebeúctu, že jsem si jako člověk přestal připadat, že jsem k ničemu, ale že znovu zabojovat ještě dává smysl.“
Prodělané zdravotní komplikace pana Petra přiměly přehodnotit svůj přístup k životu. „Už mám nějaký věk a dnes si uvědomuji, že jsem na sebe v mládí nebyl dostatečně hodný. Jako profesionální hasič jsem měl fyzicky náročnou práci a profesní zátěž na svém zdraví pociťuji dodnes. Ale díky zkušenosti s protonovou léčbou jsem si sám sebe začal více vážit, protože vím, že jsem udělal maximum pro to, aby se léčba podařila. Stejně tak jako lékaři i sestry v Protonovém centru.“
Na závěr svého příběhu tak pan Petr vzkazuje všem pacientům, kteří bojují s nádorovým onemocněním, že stojí za to věřit, že bude zase dobře. A sám je příkladem, že i příběh s pohnutým prologem může mít šťastný konec.
———————————————
[1] Jde o minimálně invazivní léčebnou metodu, která využívá tepelnou energii (radiofrekvenční vlny) k cílenému zničení (ablace) určité tkáně v těle.
Zpět na přehled
