První přímou zkušeností s rakovinou si paní Věra prošla jako rodič, když si onkologickou diagnózu vyslechla její dcera. S o to větším šokem a překvapením se musela vyrovnat rok poté, když neúprosný verdikt slyšela v ordinaci podruhé, pacientkou se však tentokrát měla stát ona sama. Příchod zcela ojedinělého onkologického onemocnění ji možná zastihl nepřipravenou, prodělání nemoci jí však dodalo sílu a motivaci, že i na nejtěžších životních momentech dokáže pacient, připravený svou nemoc porazit, nalézt něco pozitivního.

Karcinom nosní dutiny nebo také olfaktorický neuroblastom postihuje horní část nosní dutiny a představuje extrémně ojedinělou diagnózu, kterou ročně onemocní ani ne jeden člověk z milionu. Podobně jako ostatní rakovinová onemocnění dýchacích cest se z počátku projevuje naprosto banálními příznaky. „Začalo to obyčejnou rýmou, která mě vůbec neznepokojovala, protože na rýmu z chladu jsem celkem běžně trpěla. Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy se k rýmě přidal tlak v levém uchu a více intenzivní smrkání. Cestou do ordinace jsem si připadala skoro hloupě, že jdu za lékařem s takovou banalitou, nicméně kontrola přeci jenom ukázala, že v levé nosní dutině jsem měla drobný polyp, na který jsem dostala kapky,“ popisuje paní Věra události, které zahájily velmi výjimečnou kapitolu jejího života. Kontrola po měsíci však nepřinesla žádné zlepšení, a tak lékař polyp chirurgicky odstranil a poslal na histologii. Pro výsledky si pacientka měla přijít za dva týdny – den před Štědrým dnem. „Vždy jsem byla poctivý pacient, takže jsem nevynechala ani kontrolu těsně před začátkem Vánoc. Pan doktor mi citlivě sdělil, že histologický rozbor potvrdil velmi vzácný nález. V tu chvíli pro mě bylo nesmírně důležité, že nepadlo slovo nádor, protože i tak jsem seděla jako přikovaná ke křeslu a myslela na to, že před rokem si má dcera prošla rakovinou štítné žlázy. Takové věci se snaží člověk vytěsnit z paměti a já se dívala na pana doktora a říkala si, že to nemůže být pravda.“

Přístup ošetřujícího lékaře byl však velmi lidský, paní Věra nakonec odcházela z ordinace s ujištěním, že vše dobře dopadne, a snažila se přijít na jiné myšlenky přípravou na nadcházející vánoční svátky. Ani v těchto momentech si stále nechtěla připustit, že by se něco mohlo dít, intuitivně však tušila, že situace je vážná. Po Vánocích absolvovala magnetickou rezonanci, která potvrdila, že se nádor dotýkal nitrolebí a bude nutné chirurgické odstranění. Proto následovala předoperační konzultace v pražském Motole, kde paní Věra musela vyslechnout druhou zdrcující novinu – existovala totiž pravděpodobnost, že zákrok ve vysoce citlivé oblasti může způsobit nejenom ztrátu čichu, ale také možnou ztrátu zraku při následném ozařování. „Představa, že bych mohla přijít i o zrak, pro mě byla naprosto, naprosto nepředstavitelná. Teprve na konzultaci v Praze na mě opravdu dopadla závažnost celé situace. Člověk takovou zprávu skutečně přijímá těžko, moji dceru navíc čekalo ve stejné období ozařování. Pan profesor v Praze mi sdělil, že po operaci bude následovat ozařování v Protonovém centru, aby došlo k odstranění veškerých nádorových reziduí, která by mohla v operované oblasti zůstat. Vzhledem ke své šetrnosti a vysoké účinnosti byla v mém případě protonová radioterapie jednoznačně nejvhodnější řešení.“

Před operací se paní Věra chtěla plně soustředit na zákrok a nenacházela odvahu se podrobněji informovat o protonové léčbě, o které nikdy předtím neslyšela. „Nakonec jsem se však odhodlala a do Protonového centra zavolala, abych se ohlásila, že mě zde čeká léčba.  Tento telefonát byl přesně to, co jsem potřebovala slyšet – ujištění, že se ničeho nemusím bát.“ Operace nakonec proběhla překvapivě dobře a pacientka mohla zahájit léčbu protonovou radioterapií.

Na první okamžiky v Protonovém centru podle svých slov vzpomíná jako na jiný svět – vedle krásného prostředí paní Věru fascinovala naprostá profesionalita všech týmů, perfektní organizace i administrativní management celého procesu léčby a výjimečná lidskost personálu. Paradoxně si připadala, jako by se do Protonového centra ani nechodila léčit,
a i přes veškerá úskalí spojená s ozařováním jako takovým se postupem času do Protonového centra těšila. „Poznala jsem, že se na sebe se sestřičkami usmíváme i přes roušky, štíty a respirátory. To mě opravdu drželo. Věděla jsem, že se musím k celé sedmitýdenní proceduře postavit čelem, že nemá cenu plakat a nezbývá nic jiného, než abych vším poctivě prošla. První ozařování pro mě bylo trochu šok, bylo nezvyklé, že se člověk nemohl ani pohnout, ozařovanou oblast navíc fixovala speciální obličejová maska. Ke všemu jsem stále měla veliký strach o oči. Ale sestřičky vždy ochotně pomáhaly obavy překonat a ozařovací proceduru mi zpříjemňovaly – mohla jsem poslouchat relaxační hudbu, když mi bylo chladno, dostala jsem deku. Před každou ozařovací frakcí jsem se pečlivě koncentrovala, zklidňovala. A takto šel den za dnem celých sedm týdnů. Měla jsem vytisknutý ozařovací plán, kde jsem si každou ozařovací frakci pečlivě odškrtávala. Nakonec mi dva měsíce strávené v Praze, která se dočasně stala mým druhým domovem, utíkaly celkem rychle.“

Čas léčby v Protonovém centru se tak pro paní Věru stal velmi výjimečným obdobím. Dnes ho považuje za jednu z nejvzácnějších etap svého života, během které pochopila, co je pro ni skutečně důležité. Nemoc a léčba jí navíc pomohly odpoutat se od řady běžných starostí. „Uvědomila jsem si to hlavně v momentě, kdy jsem končila léčbu a opravdu jsem viděla. To byl pro mě největší dar. I když jsem přišla o čich, jsem nesmírně vděčná, že to tak dobře dopadlo. Uvědomila jsem si, že bych na tom mohla být i mnohonásobně hůř. Že nikdy není tak zle, abych na tom byla tak špatně. Sdělení o závažné diagnóze nakonec přijmout dokážete, nicméně z hlavy ho jen tak nevytěsníte. Dá se tomu však postavit tak, že se vnitřně nastavíte na dobrý konec.  S vírou, že vše dobře dopadne. To jsem si stále opakovala, abych měla motivaci jít dál.  Již na začátku jsem si uvědomila, že slova ‚proč já?‘ mi ve vyléčení nijak nepomůžou. Přestala jsem si proto pokládat otázky, na které nelze nalézt odpověď, a namísto toho se plně soustředila na své vyléčení. I v těžkém lze hledat něco pozitivního a tento přístup bych doporučila každému, komu život přinese podobně obtížnou zkoušku,“ bilancuje svou životní kapitolu sympatická pacientka.