Člověk se nesmí nikdy vzdát

 

To, že jí rakovina vstoupí do života a kompletně změní životní perspektivu, by paní Adrianu ještě celkem nedávno ani ve snu nenapadlo. Důležité však je, aby člověk prošel touto transformací s vědomím, že ho prožitá zkušenost nakonec posílí. Pocity beznaděje vědomě nahradila zájmem o psychologický rozvoj a nedovolila, aby ji paralyzoval strach. Dnes ví, že vyléčení onkologické choroby je z velké části v hlavě. V rozhovoru pro Protonové centrum sdílí bývalá pacientka se čtenáři, proč se pro ni onkologická diagnóza stala v jistém slova smyslu darem.

 

Jak jste se o své diagnóze dozvěděla?

Při sportu – bolelo mě rameno a důvodům pro tyto obtíže jsem nerozuměla. Konzultovala jsem je proto nejprve se svým ortopedem, který mě poslal na ultrazvuk, odkud mě lékařka odkázala na mamologii. Odtud byla rychlá cesta do VFN, kde jsem se po dvou dnech od provedení biopsie dozvěděla výsledek – karcinom prsu s metastázemi do lymfatických uzlin.

 

V tu chvíli jste určitě prožila velký šok…

Ano, jako sportovně založený člověk jsem takovou diagnózu absolutně nečekala. Tím spíše, že pro rakovinové onemocnění nemáme ani genetickou predispozici v rodině. Naštěstí jsem se velmi brzy dostala k paní profesorce Tesařové, do jejíž péče jsem se s naprostou důvěrou svěřila. Souběžně s mou diagnózou navíc propukla pandemie koronaviru, takže jsem dostala ještě další ránu. Na druhou stranu mi postupné zavádění opatření omezujících pohyb umožnilo plné soustředění na léčbu.

 

Máte za sebou operativní odstranění prsu – pro ženu tolik citlivé téma bezvýhradně spojené s vnímáním vlastního ženství. Kde jste před operačním zákrokem i po něm brala motivaci a naději?

Já jsem nejprve absolvovala chemoterapii, která v mém případě poměrně dobře zafungovala, a teprve až potom mě čekala operace. Bylo nutné, aby se z organismu odstranila veškerá rakovinotvorná rezidua. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr – buď chci žít, nebo mít prso. Ačkoli šlo o bolestivé rozhodnutí – pro ženu je to skutečně pád do psychických a emocionálních hlubin, věděla jsem, že chci žít.

 

Co v takových chvílích člověku pomůže?

Prožila jsem celkem bohatý ale i náročný život, měla jsem proto vnitřní sílu, která mě motivovala. Ale co nejvíce pomůže v takových životních okamžicích je podpora přátel a těch nejbližších. Oni vás v tom nenechají, jsou to ti, kteří říkají, že prs je jenom kus masa, a důležité je, že žiju. I když vyrovnat se s pocity méněcennosti bylo náročné, věděla jsem, že prsa se dají rekonstruovat.

 

Jak jste se dozvěděla o léčbě protonovým paprskem?

Já jsem nějaký čas pracovala ve zdravotnictví, takže jsem o Protonovém centru věděla. Můj nález v prsu se nacházel v blízkosti srdce a plic, bylo proto nutné, aby ozařování bylo přesně zacílené a minimalizoval se dopad na okolní orgány. Protonové centrum je ale úplně jiné prostředí než klasické nemocnice – zde se léčí pouze onkologičtí pacienti a právě prostředí jim dodává energii a pozitivní naladění, diagnóze navzdory. Tým i péče zde byly naprosto profesionální, zkrátka skvělé. Jsem jim za vše neskutečně vděčná.

 

Prostředí tedy mělo velký vliv na psychiku během léčby?

Určitě, dokonce jsem pekla koláče i štrůdly, s osazenstvem PTC jsme se měli vzájemně rádi, snažila jsem se být optimistická pacientka a na druhém patře, kde se ozařuje, byli zkrátka skvělí lidé. Lidský aspekt byl jedním z hlavních faktorů, který mi při léčbě dodával motivaci.

 

Hraje pocit strachu velkou roli během léčby?

Ze začátku ano. Nevíte, jak to celé skončí a kdy. Bude to bolet? Bude to drama? Zvládnete to? Hlavou se mi honilo tisíce otázek, strach mě celou prostoupil, měla jsem stažené hrdlo. Nemohla jsem jíst ani spát. Pravdou zůstává, že uvnitř je každý člověk křehký, a já se z těch nejhorších prvních týdnů dostala s pomocí onkopsycholožky, doktorky Janáčkové. Potom jsem své nemoci vyhlásila válku a udělala jsem smlouvu sama se sebou, že letos v září poběžím půlmaraton. Hrozně mi v těchto chvílích pomáhal i partner, který vždy, když jsem měla špatnou náladu, říkal, že když už jsme došli tak daleko, tak ujdeme ještě další kousek…jsem mu za to nekonečně vděčná.

 

Práce s vlastním vědomím na Vás tedy měla v nemoci terapeutický účinek?

Neurověda říká, že trvá 21 dní, než člověk transformuje nějaký pocit. Já jsem se tím poměrně intenzivně zabývala – chtěla jsem vědět, co se ve mně děje. Víte, mozek je vlastně strašný prevít – funguje jako stále přítomný našeptávač, je proto potřeba trénovat ho směrem, jakým se chcete vydat vy. Jde o vědomou stimulaci mysli – přesvědčit podvědomí, že vše bude v pořádku. Byla to pro mě forma určité vnitřní očisty, kterou vlastně procházím až doteď. Věřím, že vše, co mi do života vstoupilo, mělo nějaký důvod.

 

Přistupuje tedy takto i ke svému onemocnění?

Posledních 5 let před onemocněním jsem byla vystavená permanentnímu pracovnímu stresu. Nakonec jsem z náročné funkce odešla a žila rok poklidný život s partnerem. Potom to propuklo. Jsem přesvědčená, že některé nemoci k člověku přijdou také v důsledku toho, že si určité věci příliš připouští. Hodní lidé často nebývají splachovací, vnější okolnosti se jich až příliš dotýkají, a to má vliv na imunitní systém. A o tom vlastně celá rakovina je – o porušení vnitřní rovnováhy. Rovnováha je zde nesmírně důležitá a já jsem si tu nemoc náročným životním stylem a stresem přivodila. Musela jsem projít náročnou chemoterapií, přišla jsem
o vlasy, zažila stavy neuvěřitelné únavy, kdy jsem nedokázala ujít ani tři kroky… přesto jsem ale to vnitřní nastavení nepustila, dodržovala jsem veškeré zaběhnuté rituály – a to je právě role psychiky v onemocnění. Každé peklo má konec, ne každý je však na jeho konec schopný v nemoci dohlédnout, je to těžké…

 

Vrátím se ještě zpět k té ženské stránce této nemoci, kdy se ženy vyrovnávají nejenom s diagnózou jako takovou, ale skutečně „zabrat“ dostává i uvědomění sebe samotné jakožto ženy. Co bychom mohly z Vaší zkušenosti předat ostatním pacientkám?

Já bych skutečně ráda pomáhala lidem, kteří se dostali na úplné dno, aby se z něho potom dokázali zase odrazit. Především co se týče žen – často se stává, že je v průběhu nemoci nebo po ní opustí partner.  V ČR bohužel zatím nefunguje nějaká hrazená forma psychické podpory, např. psychoonkologie v rodinách. A to podle mě není správné, protože rakovina je rovněž nemoc příbuzných, celé rodiny. Blízcí onemocněním také velmi trpí, protože jim často nezbývá, než přihlížet degradaci tělesné schránky svých blízkých. U žen je toto potom ještě složitější, protože odstranění prsu může mít velmi intenzivní dopad na partnerovo vnímání vás jako ženy. Já bych proto radila určitě trpělivost, dokázat si říci, že jsem stále krásná taková, jaká jsem, že zkrátka dokážu akceptovat samu sebe. Vědomě jsem se snažila zvyšovat si sebevědomí a chválila jsem se za každý pokrok i za vše, čím jsem prošla. Ztráta prsu není natrvalo a tuto ztrátu je třeba vnímat jako daň za to, že jsme zůstaly naživu… jenom už na sobě nosíme o kilo masa méně…

 

Člověk tedy během léčby rekonstruuje nejenom tělesnou schránku, ale i psychický potenciál. Máte pocit, že jste se o sobě něco nového naučila?

Strašně moc! Naučila jsem se vlastně kdo a co jsem, jaké mám obavy, schopnosti, touhy a jaké chyby jsem v minulosti udělala a jaké třeba už dále nechci dělat… a hlavně jak se vypořádat s některými náročnými věcmi. Je nesmírně důležité mít se rád, být ve společnosti lidí, se kterými být chcete a kteří dokážou vyjádřit vzájemnou podporu. Stala jsme se expertem ve zvládání krizí.

 

Jakou roli hraje v nemoci pokora? Podobně jako onemocnění samotné prochází zcela jistě různými fázemi také pacient…

To onemocnění je vlastně zkušenost. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny pacienty, ale zkušenost je to velice poučná. Vyškolí totiž nejenom vás, ale i vaše okolí. Já jsem se inspirovala poučkou od jednoto IT guru, který říká, že úroveň inteligence člověka se pozná podle toho, jak přijmete věci, které nedokážete změnit. Samozřejmě že v začátcích to bylo náročné, nerozuměla jsem tomu, proč právě já, co jsem komu udělala. Potom jsem si to ale v hlavě urovnala a zkrátka jsem si řekla: „Ano, ta nemoc je tady a bude následovat léčba. A ty uděláš vše pro to, abyste ty a všichni, kteří se o tebe starají, byli úspěšní.“ Je to týmová práce
a samozřejmě management léčby není úplně jednoduchý – chemoterapie, odběry, kontroly, vyšetření – stále vás to zaměstnává, jste neustále v pohybu. Dokázala jsem se nad to ale povznést, paruce jsem říkala čivava, techniku řízeného nádechu, kterou jsem se před ozařováním musela naučit, jsem brala jako videohru. Vždy mi ale na pozadí všeho běželo vědomí, že vše bude dobré, měla jsem naději a o svém uzdravení jsem byla skálopevně přesvědčená. Svým způsobem se ze mě stal lepší, ačkoli jiný člověk. Život je krásný a všechno není rakovina. Důležité je vědět, že se z tohoto onemocnění dostat lze, i když je to těžké, komplikované a místy nesnesitelné. Ale nikdy se člověk nesmí vzdát.