Koncem dubna pořádalo Protonové centrum a Nadační fond Onkologie pro 21. století, jehož zakladatelkou je paní profesorka MUDr. Jitka Abrahámová, DrSc., 27. společenský večer Sebevědomí pro každý den. Během akce vystoupili bývalí onkologičtí pacienti ze své anonymity a vynesli okouzlující kostýmy z operních představení, které je možné vidět na prknech Národního divadla. Událost se konala pod záštitou několika osobností České republiky – první dámy paní Evy Pavlové, primátora hl. města Prahy doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc. a předsedy správní rady VZP ČR MUDr. Toma Philippa, Ph.D. Smyslem Společenského večera bylo připomenout závažnost onkologických onemocnění a hledat způsoby, jak jim čelit. A přitom ukázat, že i pacienti po onkologické léčbě mají plnohodnotný život. V průběhu dne se nám podařilo některé z účastnících se pacientů malinko vyzpovídat. Jedním z nich byla i paní Klára Stádník, která onemocněla rakovinou prsu v roce 2015.
 

Souhlasila jste s tím, že během dnešního večera budete účinkovat jako modelka. Jak se cítíte? Jste nervózní nebo už nějakou podobnou zkušenost máte?

Obavy úplně nemám, ale přiznám se, že určitý respekt cítím. Přece jenom tohle není něco, co bych dělala každý den. Nicméně celý dnešní večer je organizován pro dobrou věc a to mě hodně motivuje.

A proč jste se rozhodla s účinkováním na přehlídce souhlasit?

Částečně jsem souhlasila, protože, jak už jsem říkala, se tato událost koná pro dobrou věc – na podporu osvěty v oblasti onkologických onemocnění. A pak mě k účasti na přehlídce taky vedla osobnost samotné paní profesorky, která je jedním z hlavních pořadatelů této akce. Věřím, že když někdo jako ona někam vkládá svou energii, tak ví proč. Vnímám to jako projev respektu k její práci.


Působí to na mě, že s paní profesorkou máte velmi úzký vztah…

Ano, to určitě! Já jsem se s paní profesorkou setkala prvně v Thomayerově nemocnici, kde jsem podstoupila operaci prsu a následně i chemoterapii. A pak jsem se na její doporučení dostala i do Protonového centra, kde jsem absolvovala ještě léčbu ozařováním.

Mluvíte o Protonovém centru, máte s tamějším prostředím spojené nějaké osobní vzpomínky?

Já do Protonového centra stále ještě docházím na kontroly k paní doktorce Haas a musím říct, že při každé návštěvě jsem vlastně ani neměla a nemám pocit, že jdu do nemocnice. Spíš to beru jako místo, kam jdu, vyřídím si, co potřebuji, a pak pokračuji dále ve svém běžném pracovním dni. Což si myslím, že je pro pacienty velká devíza.

A poslední otázka. Máte nějaký vzkaz pro pacienty, kteří se s onkologickým onemocněním potýkají?

Nevím, jestli úplně vzkaz, ale myslím, že je důležité si to všechno zpracovat v hlavě. A pak si také udělat nějaké plány do budoucna. My jsme třeba ještě před mou diagnózou měli s manželem rozjednanou hypotéku a stavbu domu. Nejdřív jsem si říkala, že v nastalé situaci celý tenhle podnik není dobrý nápad, ale manžel mi tehdy řekl: „Vůbec nic nekončí, Kláry, prostě jedeme dál,“ a tak jsme jeli a zpětně musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí. Odvedlo mi to myšlenky a měla jsem se na co soustředit.

A taky si myslím, že je hrozně důležité si říct o pomoc, když ji potřebujete. Myslím, že vždycky, když se něco takhle stane, tak se najde někdo v okolí, kdo pomůže. Vždycky prostě existuje nějaká cesta…