Menu
CZE
Infolinka +420 222 999 000 / +421 910 322 443
Simona - 24. 5. 2019

Simona

Simona

Paní Simona: „V Protonovém centru jsem byla člověk, měla jsem jméno, tvář a lékaře, kterého jsem zajímala.“

Před více než rokem jí byl diagnostikován nádor zhoubného charakteru, který se rozhodla léčit klasickou formou. Navštívila onkologické pracoviště v místě bydliště, kde ji týden po týdnu znovu a znovu zvali na návštěvu, protože prohlídky nebyly součástí léčby. Vždy jednou týdně přišla, aby jí řekli, že o tom, jak ji budou léčit, se ještě nerozhodli. A to se opakovalo ještě několik měsíců, než se dostala do Protonového centra v Praze. Ve státním ústavu jí o této možnosti léčby neřekli.

Jak se choroba projevovala?

Začalo to pobolíváním při polykání. To byly první příznaky, které mě vedly k praktické lékařce. Ta mne odeslala na ORL a tam mi dávali asi 14 dnů inhalace. Když to nezabíralo a zjistili, že žádnou chřipku ani nic podobného evidentně nemám, tak potom praktickou lékařku napadlo, že by to mohlo být gastroenterologického původu. Na gastroenterologii mi udělali biopsii a zjistili, že to mám v jícnu. Bohužel jícen má tu nevýhodu, že je to na rozhraní krku a úst, je to takové to nešikovné místo.

Pamatujete si, jak přišla diagnóza a jaké pocity jste měla?

Pamatuji si tu chvíli velmi dobře. Já jsem neměla vůbec žádný negativní pocit. Věděla jsem, že je to nesmysl. Že to je něco, co mi přišlo do života a stejným způsobem se to z mého života ztratí. Ani na minutu jsem nepochybovala, že se to vyřeší a že se uzdravím. Nepřipadala jsem si nikdy jako nemocná. Jiná věc je, jak to probíhalo těch několik měsíců ve státním zařízení, než jsem našla PTC.

Jak jste se o PTC dozvěděla?

Svěřila jsem se s problémem své nejlepší kamarádce a ta mi řekla: „Prosím tě, proč nezavoláš Aničce?“ To je moje kamarádka, bývalá kolegyně, za svobodna Laštovková. Její bratři Protonové centrum založili, takže nebyl nikdo povolanější než Anička, kdo by mě do toho centra napojil. Hned mi předala kontakt, domluvila jsem si konzultaci a poslala všechny výsledky základního vyšetření, které jsem měla. Oni se mi obratem ozvali, že ano, je to řešitelné protonovou terapií. Jela jsem na první konzultaci k panu doktoru Vítkovi, což bylo nesmírně příjemné po těch x měsících, které jsem si zažila ve státním zařízení. Tam jsem byla jen nějaké rodné číslo, ale v PTC jsem byla člověk, měla jsem jméno, tvář a lékaře, kterého jsem zajímala.

Jak se v současné době cítíte?

Báječně, samozřejmě. Jedinou krizi jsem měla po ukončení léčby. Vím, že to zní nevěrohodně, ale ono to tak opravdu je. Když po záření odezněly problémy s polykáním, tak už jsem měla jen chuť do všeho. Nechci říct chuť do života, tu jsem nikdy neztratila, ale chuť do všeho dalšího. Dnes se cítím báječně. Znovu můžu dělat práci, kterou miluji. Můžu cestovat, nemusím nikam chodit na kontroly, můžu dělat všechno, co mám ráda – cvičit jógu, chodit po horách, do divadla, do společnosti... Dokonce už můžu i dobře jíst, což mi scházelo, protože já ráda jím. Dnes mi neschází nic a jsem šťastná i v osobním životě.

V jakém smyslu?

Ve fyzickém slova smyslu. V mém případě všechno doznívalo. Jelikož se jednalo o jícen, tak jsem už vůbec nemohla jíst a měla jsem problém i s přijímáním tekutin. Naštěstí jsem na to byla od pana doktora připravena, takže jsem předtím preventivně přibrala a dostala se na 53 kilo, což je moje životní maximum. Následně jsem zhubla na 45 kilo. Dnes už jsem zpátky zase na svých standardních padesáti.

A máte strach z budoucnosti?

Absolutně ne. Něco se objevilo a je to vyřešené. Nevidím jediný důvod něčeho se bát.

Co byste vzkázala pacientům ohledně protonové léčby?

Buďte šťastni, že jste vhodní pacienti, že právě vaše onemocnění je vhodné k léčení v PTC, protože to zdaleka všechna nejsou. Nic lepšího neexistuje, to je moje zkušenost. A nejenom moje. Za tu dobu, co jsem do PTC chodila na záření, jsem se potkávala se spoustou dalších klientů a všichni jsou nesmírně vděčni za to, že tato možnost vůbec je. Pro porovnání s klasickou léčbou řeknu jenom jeden příklad. Když na klasickém onkologickém oddělení dospěli k závěru, že mne nebudou operovat a že podstoupím ozařování a chemoterapii, tak mi řekli, že jako první mi udělají sondu do břicha. Jen tak preventivně, že kdybych přestala jíst, tak abych to tam měla zavedené. Řekli mi rovnou, že tam budu několik měsíců hospitalizovaná prý hlavně proto, aby mi mohli podávat kapačkou léky proti bolestem, které budu po chemoterapii mít. Já jsem to ale odmítla už z toho důvodu, že si nenechám preventivně zasahovat invazivně do svého těla. Preventivně! Vždyť to vůbec nedává smysl. Vysvětlovali mi, ať počítám s tím, že už nebudu mít nikdy vlasy a že to je to nejmenší, co mne může potkat. Jak budu potom dál pracovat? Jak budu jednat s klienty? To budu s šátkem na hlavě každému vysvětlovat, čím jsem prošla? Tak jsem přemýšlela, co bude dál? Co mi ještě přisadí? Takže řešení tohoto problému protonem je řešením nejlepším. Mám svoje vlasy, nemám jizvu v břiše, nikdo se nic nedozvěděl, nikomu jsem nemusela nic vysvětlovat. Jen jsem zhubla, protože jsem nemohla pár dní vůbec jíst, ale to byla opravdu otázka jen několika dní. Jinak nic. Třeba po informacích, které jsem ve státním zařízení o chemoterapii dostala, jsem očekávala obrovské bolesti a nevolnosti. A výsledkem bylo, že mi pan doktor Vítek předepsal tabletky, které jsem si po chemoterapii vzala. A nebylo mi nic. Ano, nechtělo se mi běhat, nešla jsem cvičit, nebyla jsem takhle aktivní, ale fyzicky mě vyloženě nic nebolelo.

Komu byste chtěla poděkovat?

Tak na prvním místě určitě musím poděkovat panu doktoru Vítkovi. Ten pro mne udělal nadstandard. Myslím si, že udělal víc, než měl v popisu práce. A to i svým vřele lidským přístupem. Vděčím mu za všechno. Dále kamarádce Aničce, která mě nejen s centrem spojila, ale i po celou dobu mojí léčby se stále zajímala, jak se mi vede a snažila se mě především psychicky podporovat. Ale pochopitelně, nebýt toho, že PTC vůbec vzniklo, tak by nic z toho nebylo možné. Takže určitě bratrům Laštovkovým děkuji za to, že měli tenhle nápad a realizovali ho. V našem ekonomickém prostředí není vůbec jednoduché takové zařízení založit a provozovat.

Já jsem to nikomu neřekla, nechtěla jsem být objektem litování, anebo poslouchat příhody o tom, co se kde a komu stalo. To jsem prostě nechtěla. Jediný člověk, který se to ode mě dozvěděl, je můj syn, který měl právo to vědět. A i jemu jsem to řekla až v okamžiku, kdy jsem to už měla vyřešené. Což naštěstí nebylo složité, jelikož studuje v zahraničí.

Já jsem kozoroh, mně dělá dobře být s tím sama. Je to lepší, než aby mě lidé litovali. Mně by to neprospělo. Já jsem šťastná, vůbec jsem se nebála, nestihla jsem to. Než jsem si uvědomila, že jsem nemocná, tak už jsem byla zdravá. Ale nebylo to tak, že bych se tvářila, že ten problém neexistuje. To ne. Já jsem s tím žila.

V prvním zařízení, kam jsem docházela každé úterý ve dvě hodiny, jsem byla v čekárně jako jediná. Pan doktor chodil s hodinovým zpožděním, aby mi za hodinu řekl: „Přijďte zase za týden. My si to ještě rozmyslíme.“ To bylo od února do srpna. V tom kontextu mne zaráží, jak hodně se tématika medializuje- hlavně prevence, a hlavně přijďte včas! Když já přišla s prvními příznaky a přišla jsem včas, tak mne nechali několik měsíců čekat, než mi řekli, co se mnou budou dělat.

Kdy jste chodila do Protonového centra?

Od 17. prosince do 7. února. Samozřejmě to pro mě bylo o trošinku složitější, protože už jsem v té době bydlela na opačném konci republiky. Naštěstí mám báječné přátele v Praze, takže jsem byla pět dnů v týdnu u nich a na víkendy jsem odjížděla domů. Podnikání jsem řídila hodně na dálku, mám skvělého spolehlivého kolegu, který se po tu dobu postaral i o moje zakázky, a o víkendech jsem fungovala, proto nikdo nevěděl, že se něco děje. Srší z vás taková radost…

To je moje radost ze života. Dá se to říct ještě všechno jinak a líp, ale kdyby se víc vědělo o Protonovém centru, tak by to například mně ušetřilo tři čtvrtě roku.

Zpět
Více informací o o souborech cookies naleznete zde